Jak jste se dostala k práci pro OAMP MV ČR?
Úplnou náhodou, ale zřejmě osudovou. Předtím jsem se totiž o migrační politiku natolik nezajímala, studovala jsem politologii. Po ukončení studia univerzity jsem začala pracovat ve veřejné správě. Když mě jednoho dne osobní situace přiměla ke změně, věděla jsem, že chci jít do Prahy a zajímala jsem se o bezpečnostní politiku, ze soukromého sektoru jsem zkušenosti neměla, rozhodla jsem se tedy poslat životopis na Ministerstvo vnitra na nekonkretizované služební místo. Až při pohovoru jsem pochopila, že se to bude týkat migrace. Otázky směřovaly k integraci cizinců, neměla jsem konkrétní znalosti, ale spíše obecné povědomí díky mé praxi z Úřadu práce, a to, si myslím, nakonec zaujalo. Za pár týdnů mi volali, že jsem byla vybrána a potom už vše šlo tak nějak přirozeně a já časem pochopila, že jsem na pravém místě.
Co Vás na této práci nejvíce baví?
Setkávání s lidmi, a to nejrůznějšího původu. A to nejen s kolegy z dalších oborů, kdy se účastním nejrůznějších setkání, ale právě i s konkrétními klienty. Nejsem totiž úředník sedící jen za stolem (tomu se snažím vyhnout), jak si asi většina pod touto pozicí představí. Stojím si zatím, že nejlepší způsob, jak porozumět a učit se, je přímý kontakt. Dle mě nelze nikdy
nic rozhodovat od stolu, když člověk nezná situace z terénu.
A pak hlavně konkrétní výsledky a tím nemyslím žádná data, statistiky, atd., ale pro mě je nejdůležitější, když vím o konkrétních lidech, že se jim daří a cítí se dobře v České republice nebo kdekoli jinde, ale zkrátka, že mají šanci na normální život jako ostatní, kteří měli štěstí už jen tím, že se narodili ve svobodné zemi.
V čem spatřujete ve své práci smysl?
V pomoci lidem, zvláště právě uprchlíkům, kteří byli nuceni opustit svou rodnou zemi. Pomoci jim s hledáním řešení nejrůznější problémů a překážek, které mohou nastat. To, že pomohu konkrétním lidem a doufám, že ve většině případů úspěšně, je pro mě největším přínosem nejen pracovním, ale i osobním. Myslím, že mi většina kolegů z oboru dá za
pravdu, že aby člověk vydržel a dokázal čelit nejrůznějším překážkám, frustracím, zklamáním, tak musíte tuto práci dělat srdcem. Jelikož situace a osudy lidí jsou různé a mnohdy musíme čelit opravdu náročným výzvám, proto člověk do toho vkládá dost ze sebe a potom to není už jen práce, ale vlastně Váš život, a já jsem šťastná, že jsem svůj smysl našla.
V čem je, podle Vás, skupina osob – držitelů mezinárodní ochrany – specifická?
Nerada upřednostňuji nebo vyzdvihuji nějakou skupinu před jinou, obecně, když jste cizincem v jiné zemi, tak pro každého jsou začátky náročné. Specifičnost držitelů mezinárodní ochrany je však v tom, že mnohdy se ocitli v České republice ne vlastní volbou, jako tomu je u cizinců, kteří sem přicházejí studovat či pracovat. Nemohli se tedy na nic dopředu připravit. Museli, kolikrát ze dne na den, opustit své domovy, zanechat vše tam, a to
vlivem cizí vůle, ať už jsou důvody různé, kvůli politickému pronásledování, válce, náboženskému vyznání, rasové nesnášenlivosti. To, že dostanou mezinárodní ochranu, znamená, že se nemohou do svého domova vrátit, navštívit a vidět své příbuzné, dát si jídlo, na které jsou zvyklí. Zkrátka to znamená začít úplně od nuly. A navíc bez vidiny, jestli se
situace v jejich zemi, kdy změní, zdali se budou moci kdy vrátit. To vše samozřejmě dělá nový začátek těžší. A nikdo z nás, kdo si tohle neprožil, tak si ani nemůže představit, jak je to náročné.
Co je podle Vás to nejdůležitější, co držitelé mezinárodní ochrany po příjezdu do nové země potřebují?
Když to vezmu obecně, tak především empatii a otevřenost, to je asi to nejdůležitější, co člověk může nabídnout. Snažit se porozumět dané situaci člověka a hned od začátku vysvětlovat, co je čeká, nic neslibovat, ale říkat věci na rovinu tak, jak jsou. Pak co nejvíce praktických informací, snažit se vysvětlit systém v nové zemi, jak vše funguje, aby se kvůli neznalosti nedostali do problémů. Co země, to jiný systém, zvláště mimo Evropu, co nám přijde automatické, tak jinde ani neexistuje. Jak například funguje zdravotní pojištění, že existují úřady práce, právní a sociální poradenství, to je pro hodně lidí velkou neznámou a přitom to právě může pomoci a preventovat nejrůznější překážky a problémy.
Jako zástupkyně OAMP MV ČR jste úzce spolupracovala se spolkem Slovo 21 na realizaci projektu Nový domov v ČR pro držitele mezinárodní ochrany. V čem spatřujete smysl projektu?
V tom, že poskytuje právě to nejdůležitější, co můžeme držitelům mezinárodní ochrany dát, a to informace, které nutně potřebují, aby porozuměli, jak co u nás funguje. Do té doby v takovém formátu žádný projekt pro uprchlíky nefungoval a já jsem za něj nesmírně ráda,
protože můžu vidět, jak pomáhá lidem s různými praktickými záležitostmi a oni díky tomu jsou schopni fungovat v ČR a to jim pomáhá, aby se tady cítili dobře. Projekt Slova 21 pomáhá lidem čelit nové realitě.
Jak hodnotíte proběhnuté integrační semináře a jejich užitek pro cílovou skupinu?
Sama jsem se jako posluchač účastnila a sama jsem získala nějaké nové informace, a to je ČR mým rodným domovem. Zkrátka mohou nastat nejrůznější situace, do kterých se někteří z nás třeba ani během života nedostanou. Pokud však ano, není nic víc než vědět, jak je řešit nebo na koho se obrátit. Takže praktický přínos pro všechny, kdo chtějí poznat ČR, je
nevyčíslitelný. Navíc je vždy seminář přizpůsoben konkrétním potřebám skupiny a vždy jsou jim všechny otázky zodpovězeny, snadněji se pak tedy orientují.
V čem/jak byste navrhovala semináře vylepšit do budoucna? Co byste na nich změnila a/či udělala jinak?
Již od počátku je organizace semináře promyšlená do detailu, od kontaktování klientů, přes informační letáky, plakáty, až po samotnou skladbu kurzu, kde jsou zahrnuty všechny oblasti, jako je bydlení, trh práce, vzdělávání, sociální a právní systém, ale třeba i nakupování, trávení volného času. Samozřejmě nelze do detailu vždy postihnout všechny oblasti během 8 hodin, které jsou na seminář určeny. Ale právě získané základní povědomí doplňuje publikace, kde je vše dále vysvětleno a existuje v několika jazykových verzích. Publikace je tak nepostradatelnou součástí, zároveň si myslím, že 8 hodin je tak akorát, aby člověka veškeré informace nezahltili. Nemám tedy co vytknout. Jediné, co je mým přáním do
budoucna, aby se informace v určitém rozsahu dostali ke klientům již v době, kdy jsou žadateli o mezinárodní ochranu. Azylové řízení totiž trvá minimálně několik měsíců, někdy i roky, ale ti lidé už tady jsou, snaží se nějakým způsobem žít, fungovat a k tomu potřebují informace, aby se předcházelo problémům do budoucna.
Co dalšího tito lidé ve své situaci podle Vás potřebují?
Kromě dostatku informací? Snad už jen štěstí na lidi okolo sebe, aby našli pochopení a to nejen ze strany úřadů, ale i české občanské společnosti. A hlavně sílu čelit novým výzvám a postavit se nové životní situaci. A taky samozřejmě píli ve zvládnutí českého jazyka, který je jedním z nejtěžších. V rámci Státního integračního programu je poskytován kurz v rozsahu
400 hodin výuky, lze tedy jednu z těchto možností využít, protože bez znalosti jazyka je to v každé zemi těžké.
Co byste vzkázala lidem-cizincům, kteří přijeli do ČR, aby zde našli svůj nový domov?
Abyste se nenechali odradit, když přijde nějaký neúspěch, a vstali a šli dál. Mohou nastat nejrůznější situace, které nás však učí. Stejně jako Vy učíte mě a můj život obohacujete. Abyste našli co nejvíce porozumění v nové zemi a snažili se porozumět i životu v ČR. Taky hodně nových přátel, u kterých najdete podporu! Abyste neztratili svoji identitu, která právě
pro nás Čechy je též přínosem a zároveň jste zde našli alespoň druhý domov, protože nikdo a nic Vám nemůže nahradit ten rodný. Abyste se zde cítili dobře a nikdy neztráceli naději. Zároveň, když nějaké problémy nastanou, a ony vždy nastanou, abyste se nebáli obrátit na státní i neziskové organizace, které Vám mohou pomoci. To je jedna z věcí, které si já sama nesmírně v ČR vážím, a to, že nejrůznější organizace fungují a je kam se obrátit.
